Hrad Lukov

Málokoho z četných návštěvníků lukovského hradu asi napadne, že historie místa, na němž se dnes tyčí středověké hradní zříceniny, je mnohem starší a sahá hluboko do minulosti.

Úrodná krajina na jihozápadním úpatí Hostýnských vrchů je osídlena od pravěku. Své stopy zde zanechali již lovci starší doby kamenné. Systematicky se zde začali od poloviny 6. tisíciletí př. n. l. usazovat nositelé zemědělských kultur. Největší intenzity dosáhlo osídlení v mladší a pozdní době bronzové, v období kultury popelnicových polí (1300 – 750 př. n. l). Nositelé této kultury – zemědělci, zruční řemeslníci a obchodníci – začali pronikat i do kopcovitého a do té doby prakticky neobydleného území dnešní východní Moravy. Kromě běžných sídlišť v níže položených oblastech tehdy budovali na strategicky výhodných výšinných polohách také opevněná sídliště – hradiska.

Jedním z nich bylo i hradisko na dnešním hradním kopci nad obcí Lukov, které leží v nadmořské výšce kolem 515 m n. m.. Jeho rozsah ani průběh a podobu opevnění zatím neznáme. Během archeologických výzkumů středověkého hradu, které probíhaly v 80. a 90. letech 20. století, byly v prostoru jižního parkánu objeveny mimo jiné i fragmenty pravěké keramiky. Zlomky typických nádob kultury popelnicových polí – stříbřitě tuhovaných zdobených osudí, šálků s ouškem nebo hrubších nádob s plastickou lištou – přesvědčivě dokládají osídlení této polohy na sklonku doby bronzové, tedy asi v 8. – 9. století př. n. l.

RNDr.PhDr. Jana Langová

Historie hradu

První, byť jen nepřímá zmínka o existenci hradu pochází z roku 1219, kdy se objevuje zmínka o lukovském kastelánu Buni z Lukova. Další zpráva pochází z roku 1235. Na listině královny Konstancie vystupuje jako svědek „Lambertus plebanus de Lukov“, tedy kněz (plebán) Lambert, který zřejmě působil v sakrální stavbě přímo na hradě. O tom, že tu taková stavba existovala, svědčí architektonické fragmenty zdobené diamantovým motivem a drápkem pocházející z bohatě zdobeného portálu. Obdobnou kamenickou výzdobu je možné zhlédnout v nedalekém velehradském klášteře.

Umístění hradního kostela či kaple je dnes těžké určit, protože zanikl při rozsáhlých přestavbách v pozdějších dobách. Přesto lze předpokládat, že se nacházel v místech dnešního západního paláce, který byl pro tuto stavbu nejbezpečnější. Ve zdivu paláce se našla také většina fragmentů zmíněného portálu.

K poměrně rozsáhlému rozšíření hradního areálu dochází v době vlády Přemysla Otakara II. Je přistavěna velká průjezdní brána a parkánová hradba.

Za jakých okolností se hrad Lukov dostává do držení rodu Šternberků nevíme. Zda se tak stalo v neklidné době panování Jana Lucemburského nebo snad dříve, už asi nikdo neodpoví. Jisté je, že 1. listopadu 1332 datuje na Lukově („in Luckow“) Markéta ze Šternberka listinu, ve které darovala se souhlasem svých synů Štěpána, Jaroslava, Alberta a Matouše klášteru sv. Kláry v Olomouci ves Štarnov u Šternberka. Učinila tak pro spásu duše svého zemřelého manžela Zdislava a syna Zdeňka.

Z tohoto úryvku vyplývá, že se hrad Lukov vrací pod správu královské koruny. Význam tohoto faktu podtrhuje skutečnost, že je Lukov uváděn na prvním místě mezi vykoupenými moravskými hrady.

Ovšem v královské moci nezůstal hrad dlouho. Už někdy po roce 1342 náleží opět Šternberkům. Nevíme, zda vlastníkem hradu byl už tehdy nejmladší Zdislavův syn Matouš, ale v příštích letech se hrad stal jeho hlavním majetkem a na dlouhou dobu i sídlem jeho potomků. Matouš se na Lukově připomíná v roce 1362. Zastával hodnost brněnského komorníka. Měl šest dětí, z toho tři syny. Nejdříve se z nich připomíná Albrecht (1367). Ten pravděpodobně brzy zemřel, protože o něm nejsou později zprávy. Další dva synové Zdeněk a Ješek si mezi sebou po otcově smrti (1371) rozdělili majetek a každý z nich vlastnil polovinu hradu Lukova. Na rozděleném majetku vládl každý samostatně.

Zdeněk převzal západní část panství. Aktivně se podílel na politickém a vojenském dění tehdejší doby. Měl podíl na několika sousedských svárech. Za válek mezi markrabaty Prokopem a Joštem stál Zdeněk na straně Jošta. Z Joštových rukou získal koupí značnou část majetku zlínské větve Šternberků, která v té době vymřela (Zlín, Čejkovice). Byl ženatý s Kunkou z Kunštátu a měli spolu tři děti - syny Jana, Albrechta a dceru Markétu.

Ješek spravoval východní část lukovského panství. Stejně jako bratr se zapojoval do veřejného dění. Byl brněnským komorníkem a pak olomouckým komorníkem (1386-1387). Zpočátku se angažoval na straně markraběte Jošta, ovšem později ho nacházíme mezi přívrženci markraběte Prokopa. Neustálé potyčky se sousedy a nákladný život způsobil, že se Ješkův majetek začal drobit. O své se hlásili různí věřitelé, až roku 1409 přišel o všechen majetek na Holešovsku.

Velmi zajímavá je zpráva z roku 1412, kdy se dovídáme, že Zdeňkův syn Albrecht dobyl hradu Lukova. Albrecht vlastnil po otci polovinu hradu, proto není jasné, zda obsadil svoji polovinu, nebo zaútočil proti strýcově dílu.

K této době se váže pozoruhodná zpráva z 10. prosince 1392. Papež Bonifác IX. se výslovně zmiňuje o hradním kostele sv. Jana, ve kterém se chovají ostatky sv. Kříže. Hmotným dokladem tohoto ojedinělého prvku v hradní architektuře jsou nálezy bohatě zdobených fragmentů gotických fiál.

Roku 1425 dochází k dohodě mezi bratry Jiříkem a Ješkem a Albrechtem o výměně statků a tím opětovnému scelení lukovského panství a hradu, které nyní vlastnili Jiřík a Lacek. Jiřík byl bezdětný, Lacek měl tři děti. Starší syn Jiří zemřel poměrně brzy a lukovského panství se ujal druhý syn Albrecht. Ten však odstoupil lukovské panství Matoušovi z holešovské větve Šternberků výměnou za holešovské panství. Matouš byl zajímavou postavou lukovských dějin. Byl neklidné, bouřlivé povahy a nevynechal jedinou příležitost k výpadům do sousedství. Nájezdy do Uher a Rakous měly nepochybně za důsledek dobytí a vypálení hradu Matyášem Korvínem v době uherských válek.

Po pravděpodobně rozsáhlém poničení hradu zahájil Albrecht, Matoušův syn, rozsáhlou přestavbu hradu, po jejímž dokončení vznikl jeden z nejrozsáhlejších hradních komplexů své doby na Moravě. V této době pravděpodobně vzniká tzv. Dolní hrad s baštou Svatojánkou (Johankou).

Albrecht měl jedinou dceru Lidmilu, která se narodila na samém konci jeho života. Stala se tak univerzální dědičkou lukovského panství. Lidmila byla ještě jako dítě zasnoubena se Smilem z Kunštátu. To se však nelíbilo jejímu poručníkovi, holešovskému strýci Albrechtovi za Šternberka, který se po delších tahanicích zasadil o zrušení zasnoubení. Ovšem nic se nezměnilo na tom, že v roce 1511 je hrad v držení Kunštátů. Lidmila za to dostala odstupné 2600 kop gr.

Hradu se tedy ujal Smil z Kunštátu a jeho bratr Vilém. Majetkovými převody v rodině Kunštátů se v roce 1522 stal majitelem Jan Kuna z Kunštátu, moravský zemský hejtman, vůbec nejvýznamnější osobnost z lukovských Kunštátů. Po jeho smrti v roce 1540 zdědili Lukov jeho synové, které měl s manželkou Dorotou ze Zástřizl. Byli jimi Boček, Smil, Jan, Čeněk a Kryštof. Bratři však nebyli dobrými hospodáři a postupně odprodávali rodový majetek. Lukov prodali ze všeho nejdříve. Ke smlouvě došlo v roce 1547.

Novými vlastníky lukovského hradu a panství se stali sirotkové po Zikmundu Nekšovi z Landeka, které zastupovali poručníci biskup Dubravius a Přemek z Víckova. Po biskupově smrti v roce 1553 zůstal jediným poručníkem Přemek, který se v té době uvádí jako držitel Lukova. Ovšem roku 1557 už na Lukově vládli Přemek a Jan Nekešové. Přemek Nekeš zemřel během roku 1562. Dědicem Lukova a Vsetína se stal Jan ml. Nekeš. Jeho manželkou byla Bohunka Bítovská ze Slavíkovic. Měli syny Zikmunda a Václava. Jan ml. Nekeš zemřel někdy kolem roku 1568, kdy byli oba synové ještě nezletilí. Jeho kamenný náhrobek a náhrobek jeho manželky je doposud možné zhlédnout ve starém štípském kostele.

Bratři Nekešové nedrželi otcovy statky společně. Václav si ponechal Lukov a Zikmund Vsetín. Manželství Václava byla bezdětná, přestože byl ženatý třikrát. Z manželství Zikmunda vzešla jediná dcera Lukrecie, která se tak stala jedinou dědičkou vsetínského, lukovského a rymického panství. Nelze se tedy divit, že se o její ruku ucházelo hned několik šlechtických kavalírů. Nakonec se v roce 1598 vdala katolička Lukrecie za luterána Arkleba z Víckova.

Lukovský Václav Nekeš ve svém testamentu ustanovil svou dědičkou Lukrécii, ovšem ne jako majitelku, ale pouze jako doživotní majitelku. V případě, že by zemřela bez potomků, měly její statky připadnout jejímu manželovi Arklebovi. Po jeho smrti měly přejít na jeho bratra Viléma z Víckova na Bystřici a po něm vždy nejstaršímu členu rodu Prusinovských z Víckova. Testament končil prohlášením, že ten z dědiců, který by se proti zmíněným ustanovením stavil, neměl být považován za dědice.

V době držení Lukova rodem Nekšů dochází k rozsáhlé renesanční přestavbě hradu a jeho přizpůsobení tehdejším požadavkům na pohodlný život. Podle nalezených kamenných fragmentů je možné konstatovat, že každá generace Nekšů se významně podílela na stavebních úpravách hradu. V této době vznikají rozsáhlé trakty jižního, západního i jihozápadního paláce a pravděpodobně zaniká i hradní kaple.

Václav Nekeš, který se v posledních letech svého života účastnil politického života v zemi jako člen zemského soudu, zemřel roku 1607. Lukrécie se po strýcově smrti ujala Lukova i jeho ostatních statků. Její manžel Arkleb však zemřel na podzim roku 1608. Lukréciiným druhým manželem se stal o něco málo mladší, neobyčejně ctižádostivý šlechtic Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Je zřejmé, že z jeho podnětu došlo ke zvrácení testamentu Václava Nekeše, a tím se stal dědicem rozsáhlého majetku Lukrecie. K tomu také po její smrti v roce 1614 došlo. Albrecht z Valdštejna jako vykonavatel poslední vůle Lukrecie se stal zakladatelem kláštera ve Štípě, do kterého v roce 1616 povolal kartuziány.

V roce 1619, v době stavovského povstání, byl hrad Lukov i s panstvím Albrechtu zkonfiskován moravskou direktorskou vládou, protože vystupoval jako oddaný stoupenec Ferdinanda II.

Lukovské panství přešlo na Jana Adama z Víckova jako náhrada za škody, které utrpěl od císařského vojska na svých jihomoravských statcích Čejkovicích a Boleradicích. Je zajímavé, že hrad mu jako nejstaršímu členu rodu Prusinovských podle testamentu Václava Nekeše podle práva měl skutečně patřit. Hrad Lukov v tehdejší neklidné době zaujímal strategické místo a byl také náležitě vyzbrojen, o čemž svědčí zpráva z roku 1620. Jan Adam vydal 23. června potvrzení na zbraně, které mu vydalo město Olomouc: jedno dělo na kolech, 136 ručních palných zbraní (arkebuz) a mušket pro střelbu s podpěrným stojanem, dále 6 bubnů a 840 železných koulí.

Po Bílé Hoře se na Lukov vrací Albrecht z Valdštejna, který panství spravuje prostřednictvím svého úředníka. Jan Adam z Víckova se významně exponoval za stavovského povstání jako činitel vlády Fridricha Falckého, proto musel ze země uprchnout. V emigraci však nesložil ruce do klína a zapojil se do odboje podporovaného zahraničím. Doma se mezitím radikalizovalo obyvatelstvo jeho bývalých panství Lukova a Vsetína, zejména jeho valašská složka. Je pochopitelné, že hybnou silou byli valašští svobodníci, kteří byli zvyklí na volnost a uměli dobře zacházet se zbraní.

Už na přelomu let 1620 a 1621 obsadili Valaši hrad Lukov, kde pobili mnoho vojáků. Postupně obsadili Vizovice, Zlín, Malenovice, Meziříčí.

Další vlna odboje se zvedla při podzimním tažení krnovského knížete Jiřího Braniborského přes Moravu. Postupně padly Hranice, Helfštýn, Příbor, Holešov, Kelč. Bojové akce se zastavily, když úsilí povstalců nepodpořil sedmihradský vévoda Betlem Gabor. Jan Adam z Víckova odchází opět do ciziny, povstání je potlačeno a vůdcové popraveni.

Nepokoje se však znovu rozhořely v létě 1626 po vpádu dánského vojska na Moravu. S ním přišel i Jan Adam a ihned se k němu hrnuli Valaši z širokého okolí. 30. září 1626 obsadil společně s 200 Valachy a 200 mušketýry hrad Lukov, když mu purkrabí nového lukovského pána Štěpána Šmída z Freihofen otevřel brány hradu bez boje. Na hradě se povstalci udrželi až do poloviny října příštího roku, kdy hrad dobylo císařské vojsko vedené Baltasarem Marradasem. Ve víru těchto událostí mizí stopa po J. A. z Víckova, který pravděpodobně padl. Valachům nezbylo než se podrobit.

Slibný průběh pacifikace odporu na Valašsku zvrátil švédský vpád na Moravu na jaře 1642 a obsazení Olomouce. Švédové bez boje získali i hrad Lukov, měsíc zde měli posádku a když ho 1. září 1643 opouštěli, vyrabovali ho a zapálili. Chtěli tak zamezit císařské armádě, aby hradu využila jako opěrného bodu.

To už dávno nevlastnil lukovské panství Albrecht z Valdštejna. V roce 1625 ho postoupil císaři, který ho přidělil Štěpánu Šmídovi z Frejhofen jako vyrovnání jeho pohledávek u dvorské komory. K převodu dochází v květnu 1625.

Luterán Štěpán Šmíd byl velmi zajímavou osobností. Na císařském dvoře působil jako císařský rada a výběrčí daní. Byl dobrého srdce a nerad viděl útrapy druhých. Za českého povstání se ujímal pronásledovaných katolíků, stejně jako po Bílé Hoře příslušníků opačného politického tábora. V roce 1625 byl u něho na návštěvě i Jan Amos Komenský, který ho nazval ušlechtilým a zbožným starcem.

O jeho velkomyslnosti až neopatrnosti svědčí to, že se stal obětí insolventnosti svých četných dlužníků, k nimž patřila především dvorská komora. Jeho dluhy nebyly původně velké, ale vlivem vysoké úrokové míry narůstaly a stupňoval se tlak věřitelů.

Štěpán Šmíd měl čtyři děti, syna Karla a dcery Barboru, Marii Annu a dceru neznámého jména, která se narodila jako pohrobek.

Barbora, která se provdala za Jana Fridricha Minkvice z Minkvicburku, však brzy zemřela a zanechala syna Jana Fridricha. Druhá dcera Marie Anna přes otcův nesouhlas přestoupila na katolickou víru a odešla do kláštera.

Další ranou pro Šmída byl jeho nucený odchod z Moravy do exilu (1630), protože se nechtěl vzdát svého vyznání. Na Lukov, který se stal po mnoho let jeho takřka výhradním místem pobytu, se vrací na podzim roku 1631 na výslovné svolení císaře a v roce 1632 umírá. Na Lukově tehdy hospodařil jeho zeť Minkvic, který měl hrad od roku 1631 v nájmu se svolením císaře. Z této doby pochází zajímavý inventář hradu, ze kterého se dozvídáme o vnitřním uspořádání hradu. Čteme o existenci klenuté jídelny, vedle níž byla komora, za ní dlouhá klenutá světnice a dále kancelář. Nad touto kanceláří bývaly dva pokoje, které byly už tenkrát zašlé a pusté. Pod jídelnou býval klenutý pokojík důchodního písaře se zazděnou almarou, proti němu klenutý čeledník, pod ním kancelářský pokojík, kuchyně se dvěma okny a za kuchyní velká klenutá místnost. Na hradě byl vinný sklep a sklep na pivo. Nad vinným sklepem byla místnost na uskladnění potravin. Nad vstupní branou byly světnice a komory hejtmana a dole u brány světnice branného.

Na hradě byly také stáje pro koně. Z inventáře se dovídáme o zařízené stáji pro pět koní, další stáji pro 21 koní a stáji pro 9 koní. Vedle této stáje byla zařízená místnost zvaná „Pöckenstube“ s kamny. Nad stájemi byla sýpka. Následovaly dva zařízené, dvěma okny opatřené, pokoje pro lesního pojezdného a pro obročního. Tyto prostory se nacházely na Dolním hradě. Na hradě bylo celkem 14 komínů.

Kromě majitele bydleli na hradě i úředníci jako byl hejtman (vrchní úředník), purkrabí, obroční, důchodní a lesní pojezdný. Mimo tento správní personál tu žilo i služebnictvo. K němu patřili kuchař, lokaj, forejtar, zahradník, kovář a rayknecht. Mimo to se tu zdržovala ozbrojená skupina lidí pověřená strážemi. Když k těmto obyvatelům připočteme i jejich jistě početné rodiny, zjistíme, že tehdy mohlo na hradě trvale bydlet až sto lidí.

Po Šmídově smrti spravuje Lukov Jan Fridrich Minkvic, zeť Šmídův, a o své se hlásí i řada věřitelů. Jednání s nimi byla velmi složitá a táhla se několik desetiletí. Kritická finanční situace donutila Minkvice k odprodávání a zástavě všeho, co nutně nepotřeboval (šperky, koně). Jan Fridrich zemřel kolem roku 1643 a panství se ujímá jeho syn Jan Fridrich II. jako dědic majetku po dědovi.

Mladý Jan Fridrich II. byl v téměř bezvýchodném postavení. Dlouhá léta se potýkal s věřiteli a exekucemi přicházel o části svého panství. Marně se snažil o vyrovnání narůstajících dluhů. Minkvic se svou manželkou Marií Alžbětou rozenou Pražmovou z Bílkova sídlil na hradě, ale ten jim právně nepatřil (panství bylo rozděleno mezi sestry Mníškovy, Podstatští, Ledeničtí, Daniel Pachta z Rájova a další). Vehementně se svých pohledávek domáhal Jan z Rotalu, známý z bojů proti Valachům. Jan Fridrich II. zemřel roku 1678, aniž ve vyjednávání výrazněji pokročil.

Synovi Jana Fridricha II. Janu Fridrichovi III. velmi záleželo, aby alespoň navenek zachoval zdání, že je pánem na Lukově. Proto neustále se svou manželkou Reginou Antonií rozenou Skrbenskou z Hříště sídlil na hradě Lukově a nechával se oslovovat jako pán na hradě Lukově. Měli početné potomstvo, z nichž se dospělého věku dožilo pět synů.

V roce 1710 dochází konečně k dohodě a Jan Fridrich III. prodává lukovské panství i s jeho dluhy Janu Josefu z Rotalu. Z rodinných statků se mu podařilo zachránit Veselou a Klečůvku, kde strávil poslední léta života obklopen početnou rodinou. Zemřel v červnu 1727 a je pochován ve fryštackém kostele.

Jan Josef z Rotalu se na Lukově neudržel dlouho. Po celou dobu svého lukovského působení vedl spory s poddanými o výši odváděných daní a veřejných povinností. Rozepře skončily až před soudem, kde prohrál. Vleklé tahanice s poddanými a finanční potíže ho v roce 1724 přiměly prodat Lukov za 200 000 zl. vysokému dvorskému úředníkovi Janu Fridrichovi hr. ze Seilern - Aspang.

Seilernovo vytížení u dvora (od r. 1735 zastával úřad nejvyššího dvorského kancléře) způsobilo, že na Lukov přijížděl jen velmi zřídka. Z jeho podnětu byl na lukovském panství na základě povolení Marie Terezie zřízen fideikomis. To znamenalo, že uživatelem statků měl být vždy nejstarší syn dosavadního držitele. Kdyby nebyl syn, nastupoval bratr držitele, případně jeho synové.

Jan Fridrich Seilern zemřel roku 1751. Jeho nástupcem byl syn Kristián August. Byl také činný v diplomacii jako říšský dvorní rada, šest let působil jako vyslanec na londýnském dvoře. Zemřel roku 1801 ve Vídni.

Uživatelem fideikomisu se stal syn Josef Jan. V duchu rodinné tradice pokračoval ve službě u dvora jako komorní říšský rada, později tajný rada a vyslanec na bavorském dvoře. S jeho přispěním byl v Lukově v roce 1810 založen kostel zasvěcený Sv. Josefu. Neměl děti, a tak se po jeho smrti v roce 1838 se panství ujímá Josef August. Byl dvakrát ženatý a nebezpečí vymření rodu zažehnal bohatým potomstvem. Jeho nástupcem byl prvorozený syn Josef Maria, který byl rytmistrem v rakouské armádě a proslavil se svými cestami po Orientu. Byl štědrým mecenášem kostelů a škol. Zemřel poměrně mladý v roce 1868 a zanechal syna Františka.

František Seilern se plně zaměřil na rozvoj lukovského velkostatku, zvláště na chov chladnokrevných koní belgického původu. Lukovský velkostatek měl velký význam pro rozvoj obce Lukov, která byla jeho správním centrem. Postupně tu byly zřízeny nemocnice, starobinec, sirotčinec, chlapecká i dívčí škola, kontribuční sýpka. Pro ubytování majitelů velkostatku i pro reprezentaci byla postavena vila Tusculum. V roce 1919 František Seilern umírá a velkostatku se ujal syn Josef. V roce 1939 po smrti svého otce se vlastníkem stal František Josef. Seilernové drželi lukovský velkostatek až do roku 1945, kdy odcházejí na své dolnorakouské statky do Litschau. Tím jsme v rychlosti vylíčili posloupnost držitelů lukovského panství z rodu Seilern - Aspang a nyní se opět vraťme k hradu Lukovu.

Postupem doby ztrácel hrad svůj strategický a vojenský význam. Nesplňoval také zvyšující se nároky na bydlení a pohodlí. Definitivní konec hradu jako sídla nastává v době nástupu Seilernů na lukovské panství. Ti zpočátku sídlili po většinu času ve Vídni a neměli zájem udržovat chátrající hradní budovy. Proto někdy kolem roku 1750 dochází k přemístění vrchnostenské kanceláře do vesnice.

Rychlý proces zkázy hradu nastal v posledním desetiletí 18. století. V letech 1787 - 1789 byl ještě obydlen, avšak v roce 1804 se mluví o zříceninách bývalého hradu. Roku 1861 stály obvodové hradby předhradí (Dolního hradu) a na nejvyšším místě bašta Johanka (Svatojánka). Byl dobře patrný rozsah hradu, ale už ne jeho vnitřní rozdělení.

Hrad byl ponechán svému osudu. Postupem času pustl a stal se zdrojem levného stavebního materiálu jak pro rozšiřování velkostatku, tak i pro stavbu domků v okolních vesnicích. Zarostl křovinami i stromy a ztratil se v lese.

Snahy o poznání a záchranu

Dvě stě let je hrad Lukov opuštěný, ukrytý v lesích nad vesnicí. Měnil se postupně ve zříceninu, hromadu sutin, které ukryly i to málo, co z něj zbylo. Přesto na něm nikdy neutichl život. Stal se lákadlem pro romantiky, snílky, turisty, místem dětských her i zájmem bádání vědců.

V době svého pobytu na lešenském zámku v letech 1812 až 1813 se o hrad velmi zajímal Franc Grillparcer. Často ho navštěvoval a hrad jej inspiroval v jeho rané literární tvorbě.

První osobou s historickým zájmem o hrad byl lukovský nadučitel František Kratochvíl. Narodil se v roce 1841 a v lukovské škole učil od roku 1871. Za jeho působení se škola stala dvojtřídní a Kratochvíl byl prvním nadučitelem v Lukově. V roce 1894 odchází do Pavlovic. V roce 1891 zhotovil podrobnou mapu hradního areálu zahrnující půdorys hradu a podrobný popis jeho okolí. Půdorys hradu není přesný, přesto je na něm zachyceno rozsáhlé valové opevnění hradu, předsunuté opevnění na Tanečnici i opevněný tábor pod ní. Zaznamenal i zajímavou skutečnost , že z prostoru hory Bzové je veden do studny na severním úbočí hradu vodovod. Zděná studna byla skutečně v těchto místech v roce 1989 nalezena. O tom, zda tento vodovod skutečně existoval a jaký byl jeho účel, se dnes vedou diskuse. Do dnešních dnů se dochovaly tři vyhotovení mapy, z toho jedna v němčině.

Velmi významnou postavou snah o částečnou záchranu hradu a poznání jeho minulosti se stala hraběnka Terezie Seilern - Aspang, rozená Lažanská. Z jejího podnětu začal Rudolf Hurt, vrchní komisař zemského archivu v Brně, vyhledávat materiály vztahující se k hradu (rok 1938). Za její finanční podpory proběhl zjišťovací průzkum, který v letech 1940-1942 vedl přední historik a památkář dr. Karel Svoboda, který pracoval ve Státním ústavu pro Moravu a Slezsko. Výsledkem výzkumu byla zpráva: „Hrad Lukov - jeho stavební vývoj, popis a umělecko dějinný význam“, která však byla vydána teprve v roce 1985. Souběžně s výzkumem probíhaly i konzervační a stavební práce na severní hradbě Dolního hradu a byly opraveny mostní pilíře. Na postup prací dohlížel pracovník památkového úřadu Ing. Arch. Dufek. Na práci se podílela i významná historička dr. Vlasta Fialová. Byla to právě ona, kdo objevil zprávu ve vatikánském archivu o existenci hradního kostela. Dr. Fialová měla vřelý vztah k Lukovu a jeho hradu a v dopisech hraběnce Seilernové (Lažanské) ho nazývá „svým milým hradem“. Bohužel tato významná aktivita, která probíhala v době, kdy hrad byl v lepším stavu než dnes, byla zase na dlouhou dobu poslední. Po 2. světové válce odešli Seilernové do rakouského Litschau a lidé v Lukově měli jiné starosti než hrad. V padesátých letech sepsal Rudolf Hurt „Dějiny Lukova“, precizně zpracované dílo, zachycující dějiny hradu i obce od nejstarší historie až do začátku druhé války. Kniha však vyšla s velkým zpožděním až v roce 1983.

V roce 1962 prováděl výzkum na hradě za přispění mnoha dobrovolníků arch. Zdeněk Gardavský. Závěry sepsal do studie: „Úkoly výzkumu a dokumentace hradu Lukova. Tatáž osobnost se k hradu vrací v odvážně koncipované stati nazvané „Lukov - stavební analýza hradu“, jež byla vydána v Osvětové besedě v roce 1980.

Všechny tyto studie jsou jen rámcové a jejich nedostatkem je, že nebyly podloženy rozsáhlým archeologickým výzkumem. K tomu dochází teprve v letech 1983 - 1984 a 1987 - 1992. Výzkum vedl tehdejší pracovník Oblastního muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně PhDr. Jiří Kohoutek, Csc. a je především jeho zásluhou, že byla odhalena závažná fakta, která vyvracejí řadu předcházejících hypotéz a předpokladů. Zjištěné skutečnosti řadí lukovský hrad mezi nejvýznamnější na Moravě a posunují dobu jeho vzniku hodně dozadu.

Od roku 1993 vede archeologický výzkum PhDr. Jana Langová archeoložka Muzea jihovýchodní Moravy. Výzkum je prováděn v prostoru jižního parkánu a není už v takovém rozsahu jako v minulosti. Přesto se podařilo odhalit zbytky pravěkého osídlení.

Výsledkem mnohaleté archeologické práce a shrnutím všech doposud získaných poznatků je kniha Jiřího Kohoutka „Hrady jihovýchodní Moravy“, která vyšla v roce 1995. Hrad Lukov v ní zaujímá významné místo.

Na archeologický výzkum od roku 1986 navazují stavebně konzervační práce, jejichž úkolem je zachránit nejdůležitější zbytky hradních objektů. Technika a kvalita zednických prací prošla složitým vývojem. V počátcích se zdilo na betonovou směs, která se vozila ze Štípy traktorem. Později se beton míchal přímo na hradě. Ovšem tato technologie se neukázala jako příliš šťastná už vzhledem k odlišnosti od původního zdiva. Také kvalita značně pokulhávala zvláště proto, že v té době zdil téměř každý. Od roku 1990 se začala používat technologie, kterou zpracovala Ing. Miluše Pospíšilová. Stále se používal cement, ale místo štěrku se přimíchával žlutý písek a chemické přísady. Zdivo vyzděné z této malty je k nerozeznání od původního. Výrazně se zlepšila kvalita zednických prací. V průběhu let se vyučilo několik zednických tovaryšů, jejichž práce se kvalitou blíží práci jejich předchůdců. V posledních letech se používá klasická vápenná malta, do které je přidáváno jen malé množství cementu.

Stavební materiál potřebný ke stavebním pracím je z podstatné části dopravován až z obce. Jedná se především o žlutý písek, cement a vápno, které se ukládá do jámy na Dolním hradě. Voda se přepravuje v kontejneru. Používá se i kvalitní písek ze sutin, který se získává při archeologickém výzkumu. Tím dochází k úspoře nákladů a hlavně se nemusí písek vozit přes celý hrad.

V roce 1996 při dostavbě zřícené valené klenby západního paláce došlo k zajímavé situaci. Po mnoha letech, kdy se kámen z hradu svážel, museli jsme ho na hrad dovézt. Jednalo se o plocháče, které se vozily z lomu v Březové u Bojkovic.

Záměrně na konec si nechávám člověka, který ovlivnil generace příznivců hradu Lukova a který se nesmazatelně zapsal do jeho historie. Je jím Rudolf Matouš.

Narodil se v roce 1908 v Piešťanech. Do lukovské školy nastoupil v roce 1932. V roce 1945 se stává řídícím učitelem a v této funkci působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1971. Po svém příchodu do Lukova se začal zajímat o jeho historii. Shromažďoval pověsti, vyprávění pamětníků, staré fotografie a vůbec všechno, co se týkalo vesnice a okolí. Stal se lukovským kronikářem a vedl kroniky i místního Jednotného zemědělského družstva a základní školy. Získané informace používal k rozsáhlé publikační činnosti. Byl autorem mnoha účelových tisků o Lukově, článků v tehdejší Naší pravdě a Lukovském zpravodaji. Osobním vlivem se zasadil o vydávání vlastivědného sborníku „Podřevnicko“, do něhož často přispíval a byl členem jeho redakční rady. Z jeho podnětu sepsal historik Rudolf Hurt „Dějiny Lukova“.

Aktivně působil v divadelním i vlastivědném kroužku, byl dlouholetým knihovníkem, nechyběl u ničeho, co se v obci dělo. Jeho největší zálibou a láskou byl ale bezesporu hrad Lukov. Tajuplné zdi ho lákaly od první chvíle, kdy přijel do Lukova. Stal se iniciátorem všech snah o jeho poznání a záchranu. Byl u výzkumu dr. Karla Svobody ve 40. letech, asistoval dr. Gardavskému v 60. letech a od roku 1983 pomáhal dr. Kohoutkovi. Doprovázel dr. Menclovou při její návštěvě na hradě. Dr. Fialová ho nazvala posledním správcem hradu. Měl velkou radost, když hrad v posledních letech ožil a začal vydávat svá tajemství. Zemřel v roce 1988.

V roce 1998 u příležitosti nedožitých devadesátin a deseti let od jeho smrti byly díky podpoře obce Lukov vydány „Lukovské pověsti“, které Rudolf Matouš celý život shromažďoval.